neděle 1. srpna 2010

Kolapsy složitých společností

Nedávno jsem si pořídil několik knih z nakladatelství Dokořán, abych si trochu rozšířil obzory mimo fyziku. Skutečně povedeným úlovkem byla kniha Kolapsy složitých společností od J. A. Taintera. Kniha si klade za cíl odpovědět na otázku proč se společnosti někdy rychle rozpadají a někdy naopak trvají dlouze a přestojí i poměrně významné krize. Představuje teorii, která je dostatečně obecná, aby se dala použít téměř na každou společnost (což je mj. důvod, proč je zajímavá i pro mne - odhaluje, jak některé věci fungují, nepředkládá jen pouhou faktografii.) Většina tvrzení článku přímo cituje knihu, nebo z ní vychází. A prosím taky nezapomeňte, že tomu vůbec nerozumím a jenom sepisuji dojem z knihy :-).

Jak společnosti fungují?
Aby se Tainterovi dobře postupovalo, zavádí několik užitečných modelů a pojmů. (nebo častěji představuje modely a pojmy jiných autorů - cituje skutečně často a důkladně.) Pro začátek uvádí, že existují v zásadě dva globální názory na to, proč se složité společnosti utvářejí. Teorie konfliktu a teorie strukturální. Zastánci té první (původně např. Marx, Engels) tvrdí, že stát představuje nástroj, pomocí kterého vládnoucí vrstva (která je vždy přítomná v podobě těch nejschopnějších, ať už to znamená, že jsou v primitivní společnosti dobří lovci, nebo že umí pohotově intrikovat ve vysoké politice a zajistí si prostředky ve společnosti složité) nutí ovládanou vrstvu produkovat komodity, ze kterých potom oni žijí v blahobytu, zatímco ovládaná vrstva zůstává permanentně chudá. Zastánci teorie strukturální naopak tvrdí, že společnosti se organizují proto, že taková organizace je pro lidi výhodná - umožňuje jim stavět zavlažovací kanály tam, kde by to jednotlivci nezvládli a obecně produkovat vyšší výnosy. Lidé se tedy uspořádávají, protože to má pro ně výhody. Obě teorie samy o sobě mají některé problémy. Např. teorie konfliktu předpokládá, že lidé, kteří v daném prostředí budou tvořit vládnoucí vrstvu, se vždy najdou - je to zkrátka přirozený a obecný důsledek lidské psychiky. Pokud je to ale pravda a zároveň společnost nehraje žádnou strukturální roli, neumí např. vysvětlit, proč se složité společnosti nevyvinuly už někdy v Pleistocénu. Teorie strukturální zase poněkud optimisticky pomíjí skutečnost, že vládnoucí třída skutečně nejedná efektivně a obohacuje se na úkor ovládané složky typicky daleko více, než by musela. Tainter nakonec pro své vývody volí syntézu obou tezí, že
  1. vykořisťování je normální cenou za sociální stratifikaci,
  2. špatná vláda je normální cenou za vládu.
Přiznává tedy, že společnosti jsou skutečně organizace určené k řešení problémů a to také (většinou docela efektivně) činí, avšak nefungují ideálně a konfliktní složka je vždy přítomna.


Mezi úkoly, které společnost typicky plní je pak
  1. Správa (zajištění toho, aby vůbec fungovala, budování veřejně prospěšných staveb.)
  2. Boj s vnitřním nepřítelem (tedy vlastně policie.)
  3. Boj s vnějším nepřítelem (tedy vlastně armáda.)
Dalším velice užitečným pojmem je tzv. legitimita. Pokud má vládnoucí složka vládnout, je třeba, aby ji v delším časovém měřítku lidé považovali za legitimní vládce. Pro staré egypťany byl důvod, proč panovník vládne fakt, že to byl bůh slunce, v průběhu středověku proto, že šlechta byla dědičně k vládě určena a panovník byl panovníkem z vůle boží a v dnešní demokracii je vláda legitimní, protože je zvolená lidem. Pokud chce vládce vládnout a nemá dostatečnou legitimitu, musí daleko více investovat do policie a utlačování obyvatelstva. To je sice možné a v hodně případech i poměrně dlouho udržitelné, ale je to zoufale neefektivní a stát tak ztrácí konkurenční výhodu nad ostatními státy. O udržení pocitu legitimity se většinou stará další složka společnosti, ať už je to církev (starověk, středověk - dnes tuto funkci již neplní, snad mimo některé islámské režimy) nebo strana (typicky diktátorské a/nebo komunistické režimy).
  1. Udržování legitimity.
Cena udržování legitimity záleží na životní úrovni. Pokud je životní úroveň nízká, musí být do legitimity investováno daleko více. (Se svými malými znalostmi historie si nedovolím moc spekulovat, ale myslím, že rozpad Výmarské republiky ve prospěch nacistického Německa byl typickým příkladem, kdy legitimitu ztratila demokracie. Do jisté míry, (jak tvrdí Mikuláš), by se dalo říci, že SSSR se rozpadl, protože ztratil legitimitu, protože nebyl schopen ani uskutečnit světovou revoluci (což byla jedna z hlavních tezí komunismu), ani zajistit životní úroveň srovnatelnou se západem - závody ve zbrojení tak byly jen vyústěním již déle trvajícího problému.)

Posledním pojmem, který se v knize často používá je složitost, nebo investice do složitosti. Složitost je poněkud těžko přesně definovatelná (jak to tak v humanitních oborech bývá). Zhruba se však dá rozpoznat podle počtu jednotlivých profesí, které lidé společnosti vykonávají (které jdou od desetitisíců až k miliónům), počtu strukturálních jednotek a typickou vzdáleností, na kterou komunikují, počtem výrobků, které se vytváří a obchodují, apod.


Proč společnosti kolabují?
Kolaps společnosti znamená rychlý pokles složitosti a rozpad společnosti na menší strukturální celky, ze kterých byla tvořena. Tzn. i když kulturní odkaz dané civilizace může přetrvat a dále se rozvíjet, stejně společnost, jejíž správní instituce se zhroutili, označíme jako prošlou kolapsem. Naopak samotná změna režimu kolapsem není - to je jen transformace společnosti.

Kdyby složité společnosti kolabovaly pravidelně pod některými typickými tlaky, nebylo by co řešit. Jak říká Tainter, problémem není, že společnosti kolabují, ale že některé společnosti se kolapsu stovky let úspěšně vyhýbají a odolají mnoha nepříznivým okolnostem. Na začátek uvádí mnoho dnes používaných teorií kolapsů s patřičným vysvětlením, proč nejsou dostatečné:
  1. Katastrofy - problémem je, že takto jednak nelze vysvětlit kolapsy obecně, druhak je známo mnoho příkladů, kdy civilizace katastrofám naopak odolávají - teorie nedokáže odpovědět na to, proč společnosti následkem katastrof kolabují jen někdy.
  2. Nájezdníci - stejný problém, jako teorie katastrof.
  3. Konkurující jiných složitých společností - je málo obecná, např. pád Říma a některých jiných takto vysvětlit nejde.
  4. Vyčerpání zdrojů - problém je vysvětlit, proč společnost typická centrálním řízením neučinila dopředu dostatečná protiopatření. Tyto teorie většinou dopředu předpokládají
  5. Třídní konflikt, špatné řízení ze strany elity, sociální konflikt - nevysvětluje, proč se elity někdy začnou chovat nezodpovědně a vykořisťovat populaci, když v mnoha jiných případech, třeba i ve stejném zřízení, tak činí jen v únosné míře.
  6. Náhodné zřetězení událostí -  Tainter především uvádí, že toho příliš nevysvětlují. Věrohodně ji však podle mého ze hry nevyřadil.
  7. Ekonomické faktory - u těch nakonec Tainter skončil, jeho teorie je jednou z těchto.
Tainter přihází s myšlenkou, že společnosti pravidelně investují do složitosti, protože složitost typicky přináší výhody. Umožní více produkovat, lépe a efektivněji se bránit apod. Další tezí ale je, že mezní výnos složitosti postupně klesá. (Mezní výnos je derivací výnosu podle investice - udává, kolik jsme získali zvýšením naší investice, nikoliv jaký je průměrný zisk na celkovou investici.) Krásný příklad se dá ukázat na zemědělství (teorie Boserupové). Zemědělství se dá provádět v různých intenzitách. Můžeme vypálit les, osít půdu, sklidit a nechat půdu zarůst na dalších 25 let. Nebo můžeme nechat les vzejít jen na pár let a pak jej vypálit. Nebo můžeme půdu nechat ležet ladem jen třeba rok (trojpolný systém), popř. sklízet jednou či více do roka. Přitom platí, že dřívější verze vyžadují málo práce na jednoho člověka, ale dohromady jsou schopny uživit jen málo lidí. Jakmile hustota obyvatel roste, je třeba přejít na intenzivnější metodu zemědělství. To skutečně produkuje více, ale množství práce je uživení jednoho člověka obecně roste - investovali jsme do složitosti - tím produkujeme více, ale průměrný výnos na jednotku práce je menší. (Pokud chcete namítnout, že obdělávání traktorem a moderními hnojivy stojí práce jistě daleko méně, tak nezapomeňte započíst, kolik lidí ten traktor a jeho součástky vyvíjelo, kolik stojí budování infrastruktury, která vytvoří a dopraví palivo až k vám, kolik infrastruktury je třeba na vytvoření těch hnojiv popř. získání know-how, apod. Pokud vám pořád vychází, že je to snazší, tak asi máte pravdu - v tom případě civilizace dostala tzv. zdrojově-technologickou injekci, viz dále.)

Nárůst složitosti a pokles mezního výnosu je demonstrován v celé řadě oblastí. Administrativě na příkladě námořnictva Britského kolonálního impéria, zdravotnictví v USA, zemědělství v Nigérii, Gambii, Jugoslávii na případě plodin, které se neexportovaly (což by výsledek ovlivnilo), apod. Společnosti zkrátka obecně do složitosti investují a mezní výnosy klesají. Teorie pak ve zkratce říká, že společnosti se dostanou do bodu, kdy už složitost nezvyšuje dále produktivitu, ale investice do ní musí pokračovat, aby se udržela v chodu. Pro jednotlivé podčásti, které musí na drahou složitost doplácet, se stane výhodnější se odtrhnout (pokud to jde), nebo alespoň nechat bez odporu zabrat jinou, byť třeba méně složitou (a tím typicky normálně slabší) společností. Jakmile začne být výhodnost snížení složitosti společnosti zjevná, vládnoucí třída musí investovat do zvyšování legitimity a do zvyšování stavů armády nebo policie. To jsou další investice do složitosti, která již téměř nic neprodukuje. Společnost se nakonec hroutí.

Princip je důkladně rozebrán na příkladě Mayů, pádu Říma a dalších - pokud vás zajímaví detaily, budete si muset knihu přečíst.

Co z toho plyne pro naši společnost?
Dobrou otázkou, které se IMHO Tainter nevěnuje tolik, jak by možná mohl, proč (a zda) společnost musí stále svou složitost zvyšovat a zda ji může nějak nedestruktivně redukovat. Obecná (otázkou zda dostatečně obecná) odpověď by pravděpodobně byla, že jakmile společnost produkuje přebytky do jisté míry, nějakým způsobem je investuje do složitosti - nebude je jen tak hromadit. V době, kdy Řím vedl úspěšnou expanzivní politiku, zbavil své obyvatele daní, protože si to mohl dovolit. Obyvatelé si ale na danou míru přebytku zvykly a poté byl problém zavést byť jen nějakou daň a vyžadovalo to další investice do legitimity, nebo armády. Tím, že potenciál zdrojů k tvorbě složitosti plně využijeme, nebudeme mít už rezervu k vytváření složitosti např. za účelem překonání katastrofy, nebo jiného tlaku.

Jakmile jednou vytvoříme sítě mobilních operátorů, nejsme je ochotni znovu opustit - a nemohou to udělat ani firmy, protože je to lokálně nevýhodné. (I kdyby vznikla významná úspora tím, že by tyto prostředky nikdo nepoužíval (jako že v tomto ilustrativním případě by asi nevznikla), ten, kdo je používá je v lokální výhodě a vydělá vždy víc.) Jakmile jsme schopni vytvořit vyspělé zdravotnictví, kterým velmi draze léčíme některé jinak smrtelné nemoci, nejsme schopni jej zredukovat, protože je to společensky nepřijatelné. To s sebou navíc nese i drahé školení pracovníků (tj. nárůst nákladů na vysoké školství), vytvoření správních celků (v tomto případě pojišťoven, které distribuují finance) a v neposlední řadě údržbu počítačů, které na jednu stranu usnadňují administrativě třídění informací (a umožňují tak další růst složitosti a administrativy), na stranu druhou vyžadují celý zástup drahých školených techniků, kteří je vyvíjejí a starají se o ně. Celý systém zjevně směřuje k vyšší složitosti.

Tainter ovšem zdaleka netvrdí, že složitost je drahá vždy, jen že je příliš drahá (už neproduktivní) jakmile je příliš velká v porovnání s technologiemi a zdroji, které ji umožňují. Pokud se objeví nová technologie (parní stroj, spalovací motor, mobilní telekomunikace, počítače), z počátku usnadňuje produkci statků a tím vede k vytváření přebytků. Ty umožní další růst složitosti, atd. Moderní industriální společnosti dostávali pravidelný odklad ze popisovaného procesu díky stále se nově objevujícím technologiím, které posouvali hranici, kdy se složitost už nevyplácí. Dá se vysledovat, že (Tainter) náklady na vědu rostou exponencielně, což je jen cena za to, aby pokrok probíhal stále stejným tempem. (Protože i vědě klesá mezní výnos - jednodušší otázky jsou logicky zodpovězeny nejdříve a odpověď na další vyžadují více úsilí.)

Navzdory některým optimistickým ekonomům, kteří jsou ochotni tvrdit, že zdroje nikdy nedojdou, protože věda je vždy schopna vytvořit další alternativu, je jasné, že tomu tak není a odklady pro naši společnost se nebudou objevovat věčně. Jak se také v Kolapsech píše, dnešní svět je na rozdíl od starověku podobně složitými civilizacemi vyplněn, proto není možné, aby se tyto zhroutily samostatně. Větší celek bude vždy intervenovat v jejich prospěch (nemůžu než si vybavit poslední krize v Lotyšsku, Maďarsku nebo Řecku), nebo dojde k pohlcení jednoho celku druhým. Takto se buďto nakonec zhroutí systém celý, až klesne schopnost velkého celku výkyvy tlumit, anebo k tomu nedojde vůbec.

Společnost typu kapitalistické demokracie zatím (pokud vím) žádným velkým kolapsem neprošla. Otázkou je, zda jsou skutečně lidé schopni se luxusu plynoucího ze složitosti vzdát, jakmile začne být neúnosně drahý, nebo zda krácení luxusu povede k sociálním tlakům, které kolaps jen urychlí, jak to zatím bylo typicky v minulosti u jiných společností. Jistou naději vidím v kapitalismu, protože skutečné rozpočítání nákladů napříč společností může umožnit zbavit se některých typů složitosti, jakmile je zjevné, že jsou příliš drahé. (Protože v kapitalismu jsou skutečné náklady zjevnější než v jiných systémech.) Ani zde se to ale netýká státního aparátu a sociálního státu, jejichž schopnost redukce zůstává sporná. Je také otázkou, jestli současná vlna ekonomických krizí představuje jen periodicky se opakující proces, díky kterému se složitost na mnoha úrovních snižuje a drží se tak na únosné míře, anebo zda představují skutečnou krizi kvalitativně odlišnou od krize z nadvýroby a zda investice do zeslabení krize nepředstavují právě ty další investice do složitosti, které celý problém jen zhoršují.

Rozhodně zajímavou laboratoří budou výše jmenované země, které právě krizí procházejí - uvidíme, zda je v demokracii možné zredukovat sociální stát a celkové náklady - a i pokud se do v těchto případech povede, nebudeme si jistí, jestli to bylo proto, že větší celky podržely stabilitu tohoto procesu (demokracie neztratila legitimitu) a že je to možné globálně. A tlak na redukci složitosti bude .. i kdybychom si mysleli, že není samotným důsledkem vnitřní dynamiky společností, nezapomeňme, že nežijeme trvale udržitelným způsobem a že zdroje, které využíváme, jednou dojdou.



P.S. (napadlo mne po dopsání článku): Další naději pro západní industriální společnost vidím v tom, že pokud platí druhá verze Tainterovy hypotézy, že totiž složitost nemusí nutně růst, ale roste jen dokud jsou pro to rezervy, čímž se ovšem vytratí rezervy pro překonávání krizí. Potom bychom mohli (možná trochu optimisticky) tvrdit, že současné celosvětové společnosti jsou tak velké, že rezervy pro budování složitosti nejsou vlastně potřeba, protože na společnosti nemají jak vzniknout tlaky dostatečného měřítka. Proto je, narozdíl od starých civilizací možné, aby dostatečně velká civilizace přežívala za konstantní složitosti, aniž by se objevily skutečné tlaky na její další zvýšení. (Což přestává být samozřejmě relevantní jakmile dochází zdroje. Ale může to představovat odklad.)

3 komentáře:

Galfius Quadrix řekl(a)...

Tohle by mohl být zajímavý článek, ale je tak dlouhý, že se mi ho ale vůbec nechce číst :o) Proč to děláš?

Jaroslav Šeděnka řekl(a)...

Zajímavý článek. Odkud bereš inspiraci k tématům, kterým se věnuješ? :-)

Připadá mi ale, že v P. S. jsi přehnaně optimistický. Vliv západní společnosti na svět se v posledních letech snižuje a projevuje se to právě teď během "krize". Pěkně popsané je to shodou okolností v Respektu 2010/36 (z minulého týdne).

Většina západního světa je předlužená a nejeví žádnou schopnost s tím něco dělat. Věříš ty sám například tomu, že se Řecko vyhne krachu? Mi jako laikovi ten krach připadne samozřejmý a nevyhnutelný, nerozumím moc tomu, proč se okolo toho dělá takový humbuk. Protikrizové balíčky možná znamenají zpomalení zvyšování dluhu, ale ani v dálce nejde zahlédnout vytváření velkých rezerv pro zvýšení moci státu.

Použití armády je omezené na menší a hůře vyvinuté země bez jaderných zbraní, oproti tomu kapitál jde použít skoro kdekoliv. Zatímco v armádě má západ (USA) pořád dobrou pozici, v množství kapitálu přímo ovlivňovaného státem je to mizerné. Rusko i arabské země mají zestátněné energetické společnosti a jejich zisky přímo tečou do státního rozpočtu, navíc můžou vydírat ostatní země kvůli závislosti na energiích. Rusko už to dělá delší dobu, u Íránu a ostatních zemí je to otázkou času, v Jižní Americe se teprve chystají a začali zestátňovat. Státní fondy spravující peníze navíc skupují významné společnosti na západě, mj. i třeba News Corp., významnou mediální skupinu v USA.

Irigi řekl(a)...

Ahoj Jardo! Je super vidět tu Tvůj komentář!

Zrovna k tomuto tématu jsem přišel přes Mikuláše, který se těmhle sociohistorickým věcem obecně věnuje víc jak já. Trochu si snažím rozšířit obzor i mimo fyziku, i když k tomu samozřejmě přistupuju pořád matfyzácky - toho už se nezbavím :-)

Je zajímavé, že jsi k myšlence kolapsu společnosti taky došel - u Tebe bych spíš čekal optimistický přístup, který by jistě hájil třeba Tritas. Třeba u Řecka je to trochu otázka - pokud platí, že společnost svou složitost neumí zredukovat sama, může být v Řecku zredukována tlakem zvnějšku. Věřím, že třeba Řecko z jeho situace vytáhne tlak měnového fondu/Evrospké unie. Životní úroveň prudce klesne, ale "stát Řecko" vydrží vcelku. Nebýt EU/měnového fondu, směrovalo by to k bankrotu jistě, s pomocí ale myslím, že to spíš zvládnou.

S tím použítím zbraní vs. použitím kapitálu jsi to shrnul moc hezky - myslím, že jsem někdy už tuhle myšlenku s někým diskutoval - nezbývá mi než souhlasit. Je neodiskutovatelné, že "Západ" ztrácí dominantní mocenské postavení. Teď je otázka, jestli je to předzvěst kolapsu v takovém smyslu, jak o něm píše Tainter (rozpad na menší celky, chaos, redukce složitosti/vyspělosti popř. války), nebo jestli je to jenom důsledek toho, že ostatní jej dorovnají, takže již nebudeme moci žít z výhodného rozdílu vyspělosti v náš prospěch. (V tomto scénáři Západ přijde o domimanci nad kapitálem, ale podrží si civilizovanou životní úroveň - nižší než tu dnešní.)

Skutečně nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Myslím, že Tainterův kolaps může přijít, ale nečekal bych ho dřív jak za padesát let.

Mj. mne napadla zajímavá, vzdáleně související myšlenka. Myslím, že se vcelku prokázalo, že kapitalismus má nad jinými zřízeními navrch v tvorbě nadhodnoty, tedy životní úrovně a vlivu daných zemí. Z příkladu Číny ale začínám mít pocit, že to neplatí pro demokracii - ta je asi jenom kulturní přívěšek a není pro prosperitu státu nutná. Trochu depresivní myšlenka. :-)